Jan Tauber: Předražené firmy jsou stále problém

Máte nový fond, co nakoupíte?

V posledních několika měsících se výrazně změnilo investiční klima. Máme mnohem silnější zásobník potenciálních investic, které již dostáváme do fáze hloubkového rozboru. Zatím je ale ještě příliš brzo, abych cokoli řekl. Musíme se rozhodovat rozumně z hlediska portfolia, aby investice byly vyvážené podle odvětví. Stejně tak musíme velmi zodpovědně přistupovat i k takzvaným nákladům obětovaných příležitostí. To znamená, že když jednu investici uděláme, tak jinou již nebudeme moci uskutečnit.

Spadne hodně transakcí pod stůl?

To je běžné. Díváme se na 130 až 140 investic, hlouběji reálně analyzujeme kolem dvaceti, deset pak analyzujeme velmi podrobně a z nich pak dvě až tři realizujeme.

Když je na trhu přetlak peněz, nežene to ceny firem moc nahoru?

Určitě je to problém, i když nyní se mi zdá, že se už dostáváme na realističtější základ. Přinejmenším napětí mezi kupcem a prodávajícím je samozřejmě vždycky.

Nechali jste si utéct nějakou příležitost, které jste později litovali?

Někdy kolem roku 2000 jsme měli příležitost investovat do softwarové společnosti Grisoft, později přejmenované na AVG Technologies. Naši partneři Advent International z investičního výboru nás ale od toho odrazovali s tím, že je to blbost, protože Microsoft všechno převálcuje, a že něco takového nemůže být první investicí fondu. Faktem ale je, že jsme byli nová firma a Advent, když nás od této investice zrazoval, tak postupoval naprosto seriózně.

Mrzelo vás to pak hodně?

Ve skutečnosti je to jen dobrý příběh pro novináře. Protože když sháníte investory do fondu, tak ti se na jednu hvězdu nedívají. Podstatná je pro ně úspěšnost celého portfolia.

Které investice se nevyvedly?

To byla další investice, od níž nás Advent International zrazoval, a sice do výrobce skleněných obkladových materiálů Kernel. Dělal nádherné dlaždičky, měli jsme v Praze showroom vedle hotelu Marriot, chodily tam mezinárodní delegace, dodávali jsme obklady pro nejkrásnější vany světa. Průšvih ale byl, že firma byla během čtyř let zisková jen jednou v březnu, takže to byl úplný odpis. Tuto investici jsme si prosadili sami a netrefili jsme se. Celé investování je tak trochu otázka štěstí.

Jak velké úvěry si na akvizice berete?

Poslední ekonomickou krizi jsme přežili s velkými úspěchy mimo jiné díky tomu, že jsme páku nikdy neměli příliš velkou a firmy jsme nezatěžovali příliš velkým dluhem. Vždy jsme se snažili, aby riziko bylo přiměřené, nikdy jsme nepostupovali agresivně. Nejsme jako investoři v realitách, kteří klidně na investici použijí devadesát procent dluhu. I v současné době, kdy je na trhu přebytek peněz, a banky jsou velkorysejší, tak se s dluhem u transakcí pohybujeme kolem čtyřiceti až padesáti procent.

Kdo u vás investuje?

Rozhodli jsme se, že preferujeme institucionální investory proti investorům privátním. V získávání institucionálních investorů nemáme na trhu konkurenci. Například Českou spořitelnu máme již ve třetím fondu, nově k nám vstoupila také Investiční kapitálová společnost Komerční banky. Kvůli nešťastnému rozhodnutí předcházejících českých vlád jsme přišli o Evropskou banku pro obnovu a rozvoj, kterou jsme dosud měli jako investora. Ukázalo se, že přítomnost mezinárodních finančních institucí tady je potřebná, protože mohou vytvořit kotevního investora.

Proč upřednostňujete institucionální peníze?

Kvůli stabilitě. Instituce vždy poskytují prostředky a podporují fond přesně podle smluvních závazků.

Váš nový fond proti původním předpokladům zdvojnásobil sílu. Co za tím je?

Investiční klima je určováno velkým převisem volných prostředků. To je dáno mimo jiné nízkými úrokovými sazbami. Původně jsme chtěli fond zvednout na sto milionů eur, protože v něm máme Evropský investiční fond, což je součást skupiny Evropské investiční banky. Ten však již neinvestuje podle politických hledisek, ale čistě podle výkonnosti. Právě tento fond nám argumentoval tím, že skok ze čtyřiceti milionů eur na sto by byl příliš velký. Proto jsme se zastavili na osmdesáti.

Kdybychom však chtěli, tak klidně zvedneme sto čtyřicet až sto padesát milionů eur.

Kolik investorům vynesete?

Máme pětileté investiční období, do deseti až dvanácti let pak fond musíme zlikvidovat a všechny prostředky vrátit investorům. Prvoplánově musíme mít vnitřní výnosové procento dvacet až pětadvacet procent.

U čeho se vám kapitál nejlépe zhodnotil?

Dramaticky úspěšná investice je GTH Catering. U této firmy předpokládáme, že ji dlouho nebudeme prodávat.

Diktují vám investoři, do čeho dávat peníze?

Trh je tu relativně malý, a proto musíme být všeobecným fondem, který investuje do základního kapitálu českých a slovenských firem. Nespecializujeme se prvoplánově na určité odvětví. Protože však vždycky máme mezinárodní investory, nemůžeme investovat do nemovitostí, hazardu, zbrojního průmyslu, sexuálních služeb nebo tabákových výrobků a lihovin.

Proč jste zaměření zrovna na malé a střední firmy?

Když chcete mít private equity fond umístěný v Praze, tak tu nemůžete čekat, že budete dělat velké transakce. Samozřejmě nejsem naivní, abych neviděl, že řeči o podpoře malých a středních podniků mají velmi často ideologický a propagandistický závoj. Reálně jsem si však myslel, že když tu peníze budou a budou se rozumně alokovat, tak že to bude mít smysl. Neméně důležité ovšem samozřejmě bylo, že jsme si tím mohli vydělat docela rozumné peníze.

Privátním investorům se občas vytýká, že se na firmu vrhnou, zatíží ji akvizičním úvěrem, dostanou z ní maximum a pak prodají, aniž by jí něco přinesli. Co o tom soudíte?

To neděláme. Na druhé straně tu nejsme pro charitu. Jsme tu proto, abychom sobě a investorům vydělali nějaké peníze. Jsme rovněž schopní transakce zapákovat (termín pro použití úvěru – pozn. red.) a děláme to. Náš pohled na věc ovšem je, že klíčem pro úspěch v byznysu je opakovatelnost. A té dosáhnete jen tak, že budete působit a jednat dlouhodobě solidně. Musíte vyjít jak se všemi akcionáři ve firmách, tak musíte brát ohled na to, abyste firmu při vstupu příliš agresivně nezatížil. Je to práce s lidmi a o lidech. Je důležité si uvědomit, že pro lidi prodávající rodinné firmy je to jedno z nejtěžších životních rozhodnutí. K tomu se musí přistupovat citlivě a s pochopením. Myslím, že my ten cit máme.

Na začátku devadesátých let jste dělal poradce tehdejšímu federálnímu ministrovi financí Václavu Klausovi. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Být poradcem Václava Klause je trochu problém. Bylo to pro mne ovšem fantastické období. Jsem totiž extrémně politický člověk a byla to pro mne úžasná příležitost proniknout do světa politiky zevnitř. Tehdy jsem se seznámil s největšími světovými bankami a nadnárodními institucemi, osobně jsem poznal osobnosti typu Thea Waigela, Willyho Brandta nebo Henryho Kissingera. Současně jsem ale tehdy zjistil, že přestože politika a dějiny jsou mým velkým koníčkem a vášní, tak že politiku nemohu dělat prakticky. Žiju pro politiku, ale nechtěl bych být živ z politiky.

Genesis Capital vznikla před sedmnácti lety. Nebylo tehdy více příležitostí v privatizaci?

Příležitosti samozřejmě byly. Nikdy jsem však nebyl velký fanda kuponové privatizace. Považoval jsem za podstatnější sem dostat nový kapitál pro aktivity, které už s kuponovou privatizací neměly nic společného.

http://zpravy.e15.cz/byznys/finance-a-bankovnictvi/jan-tauber-predrazene-firmy-jsou-stale-problem-1292408