Je těžké uznat, že firma nebudu jen já

Petr Hendrych, který vytvořil módní značku Pietro Filipi, líčí, jaké to je, pustit do vlastní firmy investora.

Třináct let budoval firmu a začínal doslova v garáži. Podnikatel Petr Hendrych, který stojí za jednou z komerčně úspěšných českých módních značek Pietro Filipi, se před pár týdny definitivně rozhodl, že majoritu přenechá finančnímu investorovi. A to si ještě donedávna myslel, že firmu, již považuje za své třetí dítě, jednou určitě předá svým dvěma dětem.

Co bylo pro vás osobně na tom rozhodnutí nejtěžší?

Dřív jsem se na firmu díval víc jako na rodinný podnik, který se vyvíjí, a už jsem tak trochu viděl své děti, že tu jednou budou pracovat. Tohle bylo to nejtěžší. Změnit představu. Udělat vnitřní rozhodnutí a pochopit, že důležitější než sama firma je její hodnota a to, jak s tou hodnotou umíte dál pracovat. Dívat se, jak se vyvíjí dál a jak se zhodnotí. Majitel firmy se vyvíjí s firmou a k takovému rozhodnutí musí dozrát.

K rozhodnutí pustit do firmy někoho úplně zvenku?

Ano. Je to přirozený vývoj, zvlášť u firem, které se chtějí pustit do expanze.
Firmě, které se daří, se začnou rozevírat takové pomyslné nůžky. Na jedné straně potřebuje financovat a v určité chvíli se stane nefinancovatelná bankou. Je třeba hledat jiné zdroje a kapitál pro rozvoj. Asi není doba, kdy by šlo financovat expanze z vlastního zisku.

Takže jste se musel po více než deseti letech práce na jednotlivostech a strategii podívat na firmu najednou úplně zvenčí?

Určitě jsou lidé, kteří už s takovou vizí začali, že něco vybudují a pak prodají investorovi. Ale já to tak od začátku neviděl. Pochopil jsem to až za chodu a pak zrealizoval.

Jsem rád, že jsem si to prošel, protože jsem tu firmu dlouho chápal naprosto identifikovaně se mnou. Dělal jsem věci naprosto podle mého nejlepšího svědomí. Díky tomu jsem ji dostal tam, kde dneska je. Kdybych si dříve řekl, že chci rychle nějakou hodnotu a rychle pryč, tak bych byl někde jinde a nedával bych do toho tolik vnitřního. Dneska už spíš řídím a ty začátky už jsou daleko za námi.

Jaké byly ty začátky?

Všechno jsme budovali sami. V sobotu a v neděli jsme šli věšet záclony do nových kanceláří.

Amatérské nadšení?

Přesně tak.

Rozhodl jste se pro fond rozvojového kapitálu. Takoví investoři měli obrovský smysl v době, kdy byly drahé bankovní úvěry. Je to i dnes pro vás cesta, jak sehnat kapitál nejlevněji?

Bankovní úvěr je na expanzi prostě nevhodný. Banka se dívá na současnost a minulost firmy. Jakmile se vaše firma dostane do určité nestability v toku hotovosti, to už pro banku znamená, že firmě se zhorší výsledky a ona vás pak vnímá rizikově. Vy sice jako vlastník vidíte další možný vývoj a šance firmy, ale banka to vidět nemusí. Pak jsou na místě fondy, jako je fond Genesis Private Equity Fund, s kterým spolupracujeme my.

Fondy rozvojového kapitálu chtějí podobně jako banky také zpátky to, co vloží, a nějaké peníze navíc, ale dají vám asi víc času a prostoru, že?

Má to řadu výhod. Hodnota peněz není daná úročením. Nenavrhují ani nežádají roční dividendy. Investoři získají svou investici zpět přes zhodnocení akcií, jež za vklad 63 milionů dostanou. Během nějaké doby předpokládají přesně danou návratnost, stejně jako my. A využitelnost kapitálu, který sem vložili, je naplánovaná.

Jste přímo vázán, na co smíte těch 63 milionů použít?

Není to určeno přímo, ale jsou společně definovány představy, co by se tím mělo financovat.

Takže o kolik musíte jejich dnešní podíl 63 milionů zhodnotit v rámci své firmy na oblečení?

Neznám přesně jejich interní data, ale za ty čtyři až pět let by zhodnocení mělo být dva- až dvaapůlnásobek. Pod to by klesnout nemělo, a co bude navíc, bude prostě příjemné.

Když vám svou představu položili na stůl, věřil jste hned, že dokážete firmu zdvojnásobit za pět let?

Dal jsem jim představu na středně dlouhé období. Podívali jsme se na ni očima jejich plánu a dlouho se bavili, zda je ta hodnota uspokojí. Pro mě je primární, že jsem nepřišel o žádnou hodnotu a s nimi mám během pěti let daleko větší možnost tu svoji část zhodnotit.

Zjednodušeně: když ke stu přidám sto, tak ze dvou set udělám mnohem větší rozmach a svých 100 zhodnotím víc, než kdybych si držel těch svých sto a pokoušel se o rozmach sám. Trh je dneska tak dynamický, že je otázka, zda bych velký rozmach vůbec sám ustál.

Jak rychle firma Pietro Filipi rostla, než do ní vstoupil investor? Bylo to třeba o 20 procent ročně?

To je těžké říci. Trh s oblečením není přesně statisticky změřen. Podle nárůstu obratu to bylo víc než 20 procent ročně. Ale je to částečně dáno přeorientací. V posledních letech rozvíjíme hodně vlastní maloobchodní síť, realizujeme jak velkoobchodní, tak i maloobchodní obrat.

Vyvolaly právě vlastní obchody silnou potřebu dodatečného kapitálu?

Ano. Máme řadu projektů, které chceme brzy realizovat.

Jako třeba?

Například chceme mnohem víc obsadit Prahu. Připravují se nová velká obchodní centra a my tam chceme být. Víme o dalších v Brně, Olomouci, Varech, Budějovicích. Stále zkoumáme, kde má smysl být.

V jakých regionech je kupní síla pro vaši značku?

Zákazníky máme po celé republice. Je jen třeba si všímat, jak mění své nákupní zvyklosti. Před čtyřmi lety nakupovali na jiných místech než dnes. Vznikla centra a zákazník má jistou disciplínu, my tomu říkáme disciplína shoppingování (nakupování anglicky - pozn. red).

Myslíte ty pravidelné víkendy rodin v nákupních centrech?

Ano, ale nechci to degradovat. Vidíme přesně, že jakmile prší, lidé jedou na výlet do hypermarketů. Ale je to přirozené, děti rostou, je třeba je oblékat a jídlo musíte někde nakoupit. A když je to pod jednou střechou, tak i já jednou za čas obětuji čas a nakupuji najednou.

Bylo vyjednávání s fondem rozvojového kapitálu tvrdé?

(smích) Špatně se mi to hodnotí. Byla to moje první transakce a nevím, zda poslední. Takových akcí se málokomu zdaří víc za sebou.

Jen si vzpomínám, že jste mi říkal, že jste chvílemi jednal i 25 hodin v kuse...

Náročné to pro nás bylo. Museli jsme vstřebávat hodně nových informací a orientovat se pro nás do té doby v úplně neznámých věcech. A když tohle člověk dělá zodpovědně s něčím, co budoval 13 let, potom tak činí o to zodpovědněji. Probíhala skutečně jednání, kdy jsme sedli (v širší skupině osmi lidí) ke stolu v deset hodin dopoledne a vstali jsme druhý den v 11 dopoledne. V pátek se běžně jednalo do půlnoci a tak.

To když jste byli ve finále?

Ano, když se vyjednávala smlouva a jedna strana se ochraňovala před druhou a druhá před první. Musím uznat, že to je velmi složitá transakce. Fondy je sice dělají běžně, ale setkají se s lidmi, kteří toto dělají poprvé a vůbec nevědí, do čeho jdou.

Teď mluvíte o sobě?

Nevěděl jsem, do čeho jdu, co od toho můžu očekávat. Reagoval jsem až v průběhu. A ty finančníky také při takových transakcích překvapí pokaždé něco jiného. Vždy vstupují na nové pole, do jiného oboru.

Velice dlouho jsme se to snažili táhnout vlastními silami a věřili, že se tím prokoušeme. Pak jsme ucítili, že to je nad naše možnosti a že existují právní kanceláře, které to umějí. A byť chtějí vysoké odměny, znají tu správnou cestu a musím říci, že když jsem je najal, zakončení obchodu se zefektivnilo. Sami bychom to možná dodnes neuzavřeli, a když to přepočtu na čas, který jsme tím strávili, ve finále jsme i ušetřili. Určitě bych udělal sto věcí jinak, kdybych to věděl od začátku.

Oslovil jste i řadu jiných investorů, třeba soukromé skupiny. Proč to nevyšlo s nimi?

Je totiž potřeba najít investora, který je zhruba na stejné frekvenci, jako jste vy. Každý by si měl hledat partnery odpovídající jemu - velikostí i vzájemnou potřebností.

Jako pro život?

To je hodně podobné